Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Silenti patří neodmyslitelně k základním kamenům moravské post-doomové školy. Svým debutem „Iron“ se etablovali na scéně jako silně pocitové a slovanskými ozvuky načichlé doomové těleso, aby svými dvěma dalšími alby pomáhali zesílit proud moravské doom rockové (nepřesné, leč lepší termín mě nenapadá) bystřiny, která vydala mnoho nadějných zlatavých valounků. Po Andělem ověnčené desce „Themes“ přišla čtyři roky dlouhá odmlka, během které kapela prošla personálním zemětřesením a údobím nejistoty, jehož zakončením je (doufejme) v pořadí čtvrtá studiovka s názvem „Relic Dances“.
Je vůbec překvapením, že kapela, změněná k nepoznání po personální stránce, se změní i po stránce hudební? Těžko. Překvapující však je fakt, že se tato kapela obrátí k dosavadnímu vývoji zády, vystoupí z dravě plynoucího proudu a zádumčivým krokem se vydá kamsi k pramenům bystřiny, které tonou v šedavých mlhách minulosti. „Relic Dances“ je totiž doom metalová deska. Ryzí. Syrová. Archaizující. To neberte jako hodnocení, nýbrž jako konstatování. K hodnocení si dovolím přistoupit vzápětí.
Úmysl Silentů je zcela jasný. Vytvořit na základě dožívajícího hudebního žánru netradiční spojení bezútěšně hřímajících kytar a naproti tomu folklórní mnohobarevnosti. Kapela vyšla úspěchu vstříc, neboť si k natáčení přizvala Tomáše Kočka, moravského znalce a interpreta folklórních tradicionálů. Právě jeho zásluhou zní „smyčcová“ sekce Bezbožné elegie promyšleněji než kdy před tím. Nejedná se jen o náhodné variace, ale o pravý a silný nádech moravského foklóru se vším všudy, se silnou inklinací k melancholii, ale i s radostnými vzmachy a rytmickými skoky. K tradičním houslím a violoncellu přibyla posila v podobě Cimbálové muziky Radošov. A že právě cimbál je mocným instrumentem, který jako by byl vyvolen pro doomové smutnění a lehké záchvěvy apatie, dokazují jeho výstupy ve skladbách „To Face The End“ a „Lonely“. Je to právě folklórní stránka Silentů, která je tvůrčí, vytváří náladu i melodické linky skladeb, pomáhá znělému ženskému vokálu k větši bohatosti barev a většinou graduje emocionální náboj skladeb.
Naproti tomu kytary, které byly vždy důležitou součástí Silentovské magie, jsou jednoznačným zklamáním. Pokud se klasickým nástrojům věnovala obrovská péče, riffová stránka „Relic Dances“ je chudá jako děvečka. Zvuk se hlásí k syrovosti mistrů MY DYING BRIDE, ale jeho jednotvárnost ústí v nezáživné hoblování a pasivní přizvukování tvůrčím radovánkám ostatních nástrojů. Následkem toho skladby na jedné straně radostně rozkvétají krásnými aranžemi, na druhé jsou ubíjeny stereotypním příbojem burácivé kytary. Na třecích plochách folklóru a metalu to nejiskří, spíše lehce skřípe. Za nejpovedenější a emocionálně nejpůsobivější považuju právě ty pasáže, kde kytara vystupuje pouze jako doprovodný instrument (již zmíněný klenot „Lonely“, elegická „Together“). Nejvíc pak zamrzí místa, kde právě povedený riff mohl být živou vodou („You Love The Same Blood“, „Gigula“ či „I Would Dance“). Mnohokrát jsem se nemohl zbavit dojmu, že mi před ušima uplývá výtečná skica, kterou je třeba ještě dotáhnout do finální podoby... Chápu, že Petr Staněk nechybí Silentům jako osobnost, ale jeho hudební přínos je ve světle nové desky neoddiskutovatelný.
Další dva mínusy jsou spíše subjektivní. Týkají se jazykové stránky „Relic Dances“. Četl jsem krom originálních anglických textů i jejich české překlady. Jsou nádherné. Čiré jako voděnka ve studánce, přitom mrazivé jako zimní vítr na strništích i hladivé jako teplá dívčí dlaň. Lidová poezie ve vší kráse. Anglická verze nemůže nikdy tlumočit ono zvláštní citové pnutí v úsporné volbě slov a v prostých metaforách. Vím, že čeština neprodává, ale sem by se hodila, milý Silenti, to mi nikdo nevymluví. Výtka dvě míří stejným směrem – Hanelina výslovnost nepatří k nejlepším (ale ani k nejhorším). Toliko rýpání.
„Relic Dances“ JSOU dobrou deskou. Čekal jsem něco jiného, ale dostala se mi plnohodnotná vize folklórního doomu, které k perfekcionismu chybí jen větší propracovanost spojení metalu a lidového elementu. Vidím cestu, kterou lze kráčet. Nevede ke slávě, ale s pomocí Tomáše Kočka určitě vede k dosud neslyšenému hudebnímu tvaru. Přeju hodně štěstí, mlčenliví poutníci, budete ho na té cestě potřebovat.
Zapomeňte na minulost SSOGE. Tahle kapela je prostě a jednoduše jiná. Tradicionalistická, mnohem více upjatá k vizi silně folklorizovaného metalu. To, že ona folklórnost (dotažená téměř k dokonalosti) zastiňuje metalovou tvář desky, je pro mne jedinou skutečně zásadní vadou na kráse. I přes ní ale stojí "Relic Dances" za velmi pozorný poslech...
7,5 / 10
Hanele
- vokál
Hrnec
- řev
Siki
- violoncello
Novi
- housle
Radúz
- kytara
Dušan
- basa
Datel
- bicí
1. Lonely
2. I Would Dance
3. Look
4. Gigula
5. Trinity
6. Swallow Grave
7. Together
8. To Face The End
Smutnice (2018)
Návaz (2011)
Osamělí (2006)
Relic Dances (2004)
Themes (2000)
Behind The Shadows (1998)
Iron (1996)
...Amber Sea (demo) (1996)
Apotheosis (demo) (1995)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Redblack
Stopáž: 45:11
Produkce: Tomáš Kočko
Studio: Šopa
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
